Vláda schválila průhledné odměňování, doma mi přišla čtyři odvolání

Od úterý vím, že průhlednost platů nezačíná u čísla, ale u toho, že vám někdo určí skupinu.

Vláda v pondělí schválila novelu zákoníku práce, která do českého práva převádí evropskou směrnici o transparentním odměňování. Ministr práce Aleš Juchelka u toho řekl, že se to zavádí co nejúsporněji, aby to zaměstnavatele nezatížilo. Odhad nákladů pro zaměstnavatele je v návrhu od 198 milionů do 2,26 miliardy korun.

To je zatím jediné číslo, které z celé té průhlednosti veřejně máme.

Četl jsem to v úterý ráno ve frontě na pečivo a projel to palcem třikrát, protože jsem hledal částku a našel jsem termíny. Zeptat se písemně, kolik bere člověk vedle mě za stejnou práci, půjde jednou za rok a až od prvního ledna 2028. Rok předtím musí zaměstnavatel stihnout něco jiného. Musí sestavit systém odměňování a zařadit v něm práce do skupin podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.

Rok a půl je dlouhá doba na to nic nedělat

Řekl jsem si, že si to doma zavedu hned, a začal jsem tím nejjednodušším. Obešel jsem byt a chtěl po lidech čísla. Přítelkyni jsem u toho ještě citoval, že o vlastní mzdě smí mluvit každý od června 2025 a zaměstnavatel mu v tom nesmí bránit pod pokutou čtyři sta tisíc. Odpověděla, že toho práva zatím využívat nebude.

Zavolal jsem tedy švagrovi Radkovi a zeptal se, kolik bral v předchozí práci. Přesně tuhle otázku novela zakazuje, což jsem zjistil o dvě minuty později. Radek do té doby stihl odpovědět, že mi po tom nic není.

Zůstal jsem u textu. O penězích se v něm mluví pořád, jenom první povinnost, která na zaměstnavatele dopadne, žádné peníze neobsahuje. Do prvního ledna 2027 musí mít každý zaměstnavatel vnitřní předpis nebo kolektivní smlouvu, ve které stojí, jak se práce dělí do skupin a podle čeho. Teprve o rok později se v těch skupinách začne porovnávat.

Ještě jsem si ověřil, jestli jsem vůbec zaměstnavatel. Nejsem. Povinnost sestavit systém odměňování se mě netýká a termín prvního ledna 2027 se mě netýká taky. Napsal jsem si ho do kalendáře a nastavil upozornění na týden dopředu.

Sedl jsem si a začal dělit.

Vnitřní předpis se mi vešel na jednu stranu

Kritéria jsem opsal ze zákona, protože vymýšlet si vlastní mi přišlo troufalé. Složitost, odpovědnost, namáhavost. Ke každému jsem musel dopsat, co znamená u nás v kuchyni, protože namáhavost sama o sobě neříká nic, dokud neurčíte, co je na dřezu namáhavé. Trvalo mi to dvě hodiny a dvě verze.

Ta druhá vypadá takhle:

• Skupina 1: práce, u které se dá koukat na telefon. Věšení prádla, míchání v hrnci, převzetí balíku.
• Skupina 2: práce, na kterou se člověk musí obléct. Nákup, popelnice do ulice, kartony do sběrného dvora.
• Skupina 3: práce, po které je potřeba se umýt. Sifon pod dřezem, kotel, silikon ve vaně.

Nejhůř se psala odpovědnost, protože ta se v domácnosti pozná jenom podle toho, kdo za to může, když se to zkazí. Napsal jsem tedy, že odpovědnost nese ten, komu se to zkazí, a hned mi vyšlo, že za všechny tři skupiny odpovídám já. To mi na chvíli zvedlo náladu.

Zákon chce objektivní kritéria i na příplatky, takže jsem dopsal i je. První skupina je zadarmo. Druhá je za kafe. Třetí je za kafe a za to, že ten den nikdo nekomentuje, co mám na sobě.

Tiskl jsem to v kopírce u zastávky, protože doma došel toner v den, kdy jsem ho poprvé za rok potřeboval. Paní za pultem se podívala na první stranu a zeptala se, jestli to je pro firmu. Řekl jsem, že pro domácnost. Vytiskla šest kopií a řekla, že devět korun za stranu platí pro firmu i pro domácnost stejně.

Doma jsem si podle předpisu prošel svých osm pravidelných prací. Šest jich spadlo do první skupiny. Věšení prádla je práce, u které se dá koukat na telefon, a to kritérium jsem psal já.

Zařazení jsem roznášel osobně

Doma to šlo hladce. Přítelkyni jsem zařazení předal ve středu ráno u dřezu a vzala ho bez připomínek, protože mytí nádobí jí vyšlo do druhé skupiny a druhá skupina je za kafe. Pak se zeptala, kdo ji z té skupiny může přeřadit. Řekl jsem, že já. Zeptala se, kdo může přeřadit mě.

Odpoledne jsem jel k mámě, protože u ní jsem si byl jistý. Nedělní oběd jsem zařadil do třetí skupiny a čekal, že to vezme jako uznání. Máma si předpis přečetla dvakrát a zeptala se, kdo ji do té skupiny zařadil. Řekl jsem, že já. Zeptala se, jestli se proti tomu dá odvolat, a když jsem řekl, že o odvolání zákon nic neříká, řekla, že ho podá písemně.

Ve čtvrtek se ozval i Radek a chtěl řešit namáhavost. Jednou za rok stěhuje pračku a chce za to třetí skupinu natrvalo, protože ta pračka je stejně těžká pořád. Vysvětloval jsem mu, že skupina se dává práci, ne člověku. Odpověděl, že v tom případě žádá, aby stěhování pračky byla skupina čtyři, a že do té doby pračku nikdo stěhovat nebude.

Skupina čtyři v mém předpisu nebyla. Do večera byla.

Odvolání chodila rychleji než odpovědi

Ve čtvrtek večer jsem to zkusil na kámošovi Ondrovi, který u nás nebydlí, což jsem považoval za výhodu. Ondra se neodvolal. Ondra chtěl vědět, do jaké skupiny jsem zařadil sám sebe, a když jsem mu ukázal těch šest položek v první, řekl, že tak poctivý systém ještě neviděl.

Pak jsem po něm chtěl to, kvůli čemu ta směrnice vznikla. Poslal jsem mu písemnou žádost o průměrnou odměnu za stejnou nebo srovnatelnou práci, protože věšení prádla dělá i on. Ondra si nastudoval, že na odpověď je dvouměsíční lhůta, a napsal, že se ozve do pátého listopadu. Předpis si mezitím vyfotil a poslal ho svojí přítelkyni. Do večera mi napsala, jestli bych posoudil žehlení košil.

V pátek ráno mě na chodbě zastavil soused Hájek. Předpis viděl u mámy, se kterou si vyměňují letáky, a nešel řešit sebe. Nesouhlasil s tím, že kartony do sběrného dvora jsou druhá skupina, protože kartony vozí on a máma za ně má vyšší zařazení. Řekl jsem mu, že do systému naší domácnosti nespadá. Řekl, že máma tam taky nebydlí. Řekl jsem, že máma je rodina. Zeptal se, od kolika lidí to platí, a když jsem neodpověděl, požádal o zařazení, aby se mohl odvolat.

Vystavil jsem mu ho na chodbě, na zadní stranu letáku, protože jiný papír jsem u sebe neměl. Vození kartonů jsem mu dal do druhé skupiny, tedy do stejné jako mámě. Odvolal se na místě a odvolání mi nadiktoval, protože psal jsem já.

Žehlení košil jsem posoudil dopoledne. Podle mých kritérií je to první skupina, protože se u toho dá koukat na telefon. U žehlení se ale dá taky připálit rukáv, a to je odpovědnost. Skončilo to na dvojce a odeslal jsem to zpátky s odůvodněním na čtyři řádky. Odpověděla, že s dvojkou nesouhlasí, protože rukáv připálila jednou za osm let.

Odpoledne mi napsala teta z Mostu, že prý u nás zavedli systém a jestli by ho mohla vidět. Poslal jsem jí ho. Odepsala, že u nich doma by to neprošlo, a zeptala se, kdo to schvaloval.

Pak přišlo počítání

V pátek večer jsem se dostal k tomu, kvůli čemu se ta směrnice psala. Když ve skupině prací vyjde neodůvodněný rozdíl mezi průměrnou odměnou žen a mužů pět procent a víc, musí ho zaměstnavatel do šesti měsíců napravit. Abych to spočítal, musel jsem odměny převést na peníze, protože procenta se z kafe počítat nedají.

Kafe jsem ocenil na pětačtyřicet korun podle podniku dole. Klid, tedy to, že nikdo nekomentuje, co mám na sobě, jsem ocenil na padesát, protože tolik stojí půl hodiny v podzemním parkovišti a nic bližšího jsem nenašel. Ve třetí skupině jsme dva, máma a já. Rozdíl mi vyšel sto jedenáct procent.

Hranice je pět.

Napravit se to v mém systému dá jedním způsobem, a to doplnit tomu, kdo bere míň. Od pátku má tedy máma ke kafi taky klid, což prakticky znamená, že jí do března nikdo neřekne, jestli jde v tom svetru. Oznámil jsem to v rodinné skupině. Radek napsal, že jeho se to netýká, protože on žádný svetr nekomentuje. Za půl hodiny napsal, že teda jenom ten zelený.

Zbývalo ověřit, jestli o tom musím podat zprávu. Zprávu o rozdílech v odměňování podává zaměstnavatel od dvou set padesáti lidí každý rok, od sto padesáti jednou za tři roky, a od sta lidí až od roku 2031. Nás je doma dva. Zprávu jsem napsal stejně.

Vešla se na půl strany: jedna skupina prací, dvě jména, rozdíl sto jedenáct procent a termín nápravy. Visí na lednici pod magnetem od pojišťovny, aby bylo jasné, kde je, kdyby ji někdo chtěl.

Co jsem za pět dní vydal

Nezaplatil jsem nikomu ani korunu, protože v mém systému se penězi neplatí. Vydal jsem osmdesát devět korun: šest kopií vnitřního předpisu po devíti a propisku za pětatřicet, protože podepisovat zařazení tužkou nevypadá vážně. Odvolání mi přišla čtyři, z toho jedno od člověka, kterého jsem nikdy neviděl, a jedno na skupinu, která v předpisu do té doby nebyla. Zařadil jsem devět prací, z toho tři pro lidi, kteří u nás nebydlí. Plat jsem se za celý týden nedozvěděl žádný.

Systém odměňování musí mít zaměstnavatel hotový k prvnímu lednu 2027. Zeptat se, kolik bere člověk vedle mě, půjde od prvního ledna 2028.