Zkusil jsem platit, jak chce obchod. Ušetřil obchod.

V pondělí se mě u kasy zeptali, jestli to mám v telefonu

Stojím v Lidlu u kasy, na pásu dva rohlíky a jogurt, a paní se mě ptá, jestli platím z účtu. Říkám, že jo. Netuším, co to znamená, ale za mnou stojí chlap s plným vozíkem a ten to očividně ví. Vytáhne telefon, na displeji mu svítí kód, a mně dojde, že jsem právě odpověděl na otázku, kterou slyším poprvé v životě.

Odpovídám tedy znovu a líp. Říkám, že kartou. Terminál pípne, čtyři sekundy, hotovo. Chlap za mnou pak skládá na pás nákup na celý týden a telefon má zpátky v kapse, takže víc už se od něj nedozvím.

Doma si to najdu. Lidl spouští placení, u kterého peníze jdou z účtu zákazníka rovnou na účet obchodu a karetní sítě se vynechají. Jmenuje se to Cvak, Albert ho nasadil dřív a drobný obchodník za jednu transakci platí osm desetin procenta. Velké řetězce mají vlastní sazby a ty nikdo nezveřejňuje.

Otevřu si k tomu vlastní bankovní aplikaci a hledám v ní slovo platba. Najdu okamžitou, trvalou, inkasní, hromadnou a jednu, která se jmenuje platba do zahraničí a chce po mně BIC. Placení u kasy mezi nimi není.

Sazby, které nikdo nezveřejňuje, jsou přitom celý důvod, proč se to zavádí. Za každou platbu kartou obchod něco odvede, u velkých řetězců jdou ty poplatky ročně do stovek milionů, a platba z účtu na účet ten článek řetězu vynechá. Zajímá mě z toho jediná věc. Když je to levnější, tak komu.

Řeknu si tedy, že týden budu u každé kasy platit přesně tím, čím si přeje ten, kdo za ní stojí. Nebudu vybírat podle sebe, budu poslouchat. Na konci si spočítám, kolik jsem na tom vydělal.

Instalace mi zabrala dýl než ten nákup

Začínám u vlastní banky, protože z účtu na účet se platí přes ni. Banky, jejichž klienti to zvládnou, jsou zatím čtyři: Air Bank, Fio, mBank a Moneta. Moje mezi nimi není. Volám na infolinku, poslechnu si osm minut smyčku o tom, že hovor může být nahráván, a pak mi paní řekne, že se na tom pracuje a mělo by to být na podzim.

Ptám se, jestli na podzim začne placení fungovat, nebo se na podzim dozvíme, jak bude fungovat. Paní řekne, že to druhé. Poděkuju jí, protože za to nemůže, a jdu si nainstalovat aplikaci obchodu, která na bance nezávisí.

Aplikace chce telefonní číslo. Na číslo pošle kód, po kódu chce datum narození, po datu narození nabídne věrnostní kartu, kterou mám od roku 2019 v peněžence natištěnou na plastu. Nabídku přijmu. Věrnostní kartu mám od té chvíle dvakrát a jedna z nich potřebuje aktualizace.

Druhou aplikaci instaluju v pondělí večer, protože jeden obchod znamená jednu aplikaci. Chce e-mail a heslo, které musí mít velké písmeno, číslici a znak, co není písmeno ani číslice. Vymyslím ho, zapomenu ho a nechám si poslat nové. To nové je stejné jako to staré, což mi aplikace oznámí až potom, co ho dvakrát potvrdím.

Nakonec si ten QR kód vyzkouším sám na sobě. Vygeneruju si platbu na korunu, naskenuju si ji vlastním telefonem a pošlu si ji z účtu na účet. Přijde to za dvě vteřiny a je to jediná věc za celý týden, která funguje napoprvé. Přendal jsem korunu z jedné svojí kapsy do druhé a byl na sebe hrdý.

Nákup, kvůli kterému to celé dělám, stál devadesát čtyři korun. Zabral mi jedenáct minut, z toho devět na parkovišti.

V úterý čtyři kasy a čtyři různé kódy

V Albertu otevírám aplikaci už ve frontě, ať to jde rychle. Paní sejme kód z displeje, řekne mi částku a čeká. Ten kód nebyla platba, byla to věrnost. Platím kartou a paní mi popřeje hezký den.

Ve večerce ukazuje chlap za pultem na papírek přilepený izolepou vedle váhy. Je na něm QR kód a pod ním rukou dopsané, že je to bez poplatku. Naskenuju ho v bankovní aplikaci, potvrdím otiskem a čekám. Chlap čeká se mnou, mezitím obslouží paní za mnou a ta platí padesátikorunou.

U samoobslužné pokladny si na displeji vyberu, že chci platit z účtu. Displej ukáže kód a vedle něj větu, ať platbu dokončím v aplikaci svojí banky. Aplikace svojí banky ten kód přečte, ukáže mi částku a napíše, že tenhle typ platby nepodporuje. Za mnou stojí paní s košíkem a já mačkám zpět, zpět, zpět, dokud se displej nezeptá, jestli chci začít znovu.

V drogerii chce aplikace aktualizaci. Aktualizace má osmdesát megabajtů, obchodní centrum má wifi, na kterou se přihlásíte přes e-mail, do kterého vám přijde potvrzení, které si otevřete přes tu wifi. Platím kartou a koukám přitom, jestli se za mnou někdo nedívá. Nikdo tam není.

V pekařství vytáhnu dvoustovku, protože mě zajímá, co udělá hotovost. Paní ji vezme, otevře kasu a chvíli v ní hledá. Pak zavolá dozadu, jestli mají dvacky. Zpátky dostanu sto čtyřicet jedna korun, z toho šedesát ve dvacetikorunách, a stojím u toho dvě a půl minuty.

Za celý den jsem tak, jak si obchod přál, zaplatil jednou. Ve večerce, na papírek, přes kód dopsaný propiskou.

Ve středu jsem přestal vybírat a začal poslouchat

Na benzínce visí nad stojanem cedule, že s aplikací je nafta o čtyřicet haléřů levnější. Stahuju ji rovnou u stojanu, registrace chce SPZ, e-mail a souhlas se zpracováním, a natankuju za tu dobu dvaačtyřicet litrů. Sleva dělá šestnáct korun osmdesát. Zaplatit se stejně musí kartou, protože aplikace umí slevu a nic jiného.

U holiče na rohu je cedulka, že terminál je rozbitý. Ptám se, jestli mají účet, kam bych to poslal, a pán řekne, že radši hotově. Bankomat je o dva vchody vedle a za výběr si řekne čtyřicet pět korun. Souhlasím, protože v tomhle týdnu jsem se rozhodl souhlasit se vším.

Vracím se s hotovostí a stříhání stojí tři sta padesát. Pán mi vrátí padesátikorunu z kapsy u zástěry, ne z kasy. Kasu prý odemyká až večer, protože přes den do ní nikdo nic nedává.

Na poště platím složenku a paní za přepážkou se zeptá, jestli kartou, nebo hotově. Řeknu, že jak chce ona. Paní řekne, že jí to je jedno, protože ona z toho nemá nic ani tak, ani tak. Je to za celý týden první člověk, kterému na tom nezáleží, a hned nato mi ukáže, že mám špatně vyplněný variabilní symbol.

Ve čtvrtek jsem si to začal stopovat

Ve čtvrtek si zapínám v telefonu stopky a měřím to od chvíle, kdy paní řekne částku, do chvíle, kdy něco pípne. Karta dělá čtyři sekundy. QR kód z papírku u váhy dělá dvacet šest. Aplikace obchodu s odemčením telefonu, hledáním kódu a čekáním na spojení dělá jedenačtyřicet.

U třetí kasy mi stopky zapípají dřív, než stačím zaplatit, protože jsem si je nastavil jako minutku. Paní se zeptá, jestli mi něco nezvoní. Řeknu, že měřím, jak dlouho trvá zaplatit. Paní řekne, že to záleží hlavně na tom, kolik lidí je přede mnou. Za mnou nestojí nikdo a i tak to dělá jedenačtyřicet.

Čísla, která jsem k tomu našel, jsou většinou o někom jiném. Podle průzkumu pro Mastercard platí digitálně jedenašedesát procent lidí. Podle průzkumu Ipsosu pro Českou národní banku platí QR kódem jedenatřicet procent populace. Aplikaci obchodníka používá čtyřiačtyřicet procent spotřebitelů a okamžité platby třiapadesát procent Čechů, mezi které patřím odjakživa, akorát jsem tomu doma nikdy neříkal okamžité platby.

Podíl okamžitých plateb na mezibankovních převodech dosáhl v dubnu 46,4 procenta a jenom za červen jich systém České národní banky zpracoval bezmála 43,6 milionu. Vedle toho stojí věta guvernéra, kterou jsem si přečetl na parkovišti u drogerie.

Sedm obchodních řetězců zaplatilo v roce 2022 na poplatcích za karty 1,4 miliardy korun. Tohle je ta úspora, o kterou se hraje. Moje úspora za čtvrtek je nula, protože zákazník za platbu kartou v obchodě neplatí nic a nikdy neplatil.

V pátek jsem to zkusil tam, kde to začalo

V pátek stojím zase v Lidlu a paní u kasy se mě už na nic neptá, jenom čeká. Řeknu jí, že bych platil z účtu. Řekne, že to jde přes aplikaci banky, a zeptá se, kterou mám. Řeknu jí to. Paní řekne, že tak potom ne.

Za mnou stojí paní s vozíkem a mezi námi leží na páse dva rohlíky a jogurt, protože jsem si za celý týden nezvykl kupovat víc. Platím kartou, čtyři sekundy, hotovo. Paní za mnou zaplatí telefonem a odchází dřív než já, přestože měla plný vozík a já dvě věci.

Cestou ven počítám loga na skleněných dveřích. Napočítám jich sedm a u tří z nich nevím, co jsou. Nálepka visí zvenku, takže ji čte hlavně ten, kdo teprve jde dovnitř.

V neděli jsem si to sečetl

Sedm dní, dvanáct nákupů, jedna neděle u kuchyňského stolu s telefonem a hromádkou účtenek. Sečteno to vypadá takhle.

• Nainstalované aplikace: čtyři, jedna z nich dvakrát.
• Telefonní číslo třikrát, datum narození dvakrát, e-mail jednou wifině v obchodním centru.
• Věrnostní karty na jedno jméno: dvě.
• Platba z účtu na účet: jedna, a to na papírek u váhy.
• Minuty navíc u kas: devatenáct.

Vytáhnu z peněženky tu kartu s odřeným rohem, tu samou, se kterou jsem v pondělí platil, protože za mnou stál chlap s vozíkem. Za celý týden jsem s ní zaplatil devětkrát z dvanácti. Ušetřil jsem nula korun a jednou zaplatil čtyřicet pět za to, abych mohl zaplatit.