Moje inovace stojí 149 korun měsíčně a leží v Irsku

Ten flashdisk jsem ráno vytáhl z postranní kapsy tašky, když jsem v ní hledal parkovací kartu. Dva gigabajty, bílej plast, logo vydřený od klíčů tak, že se nedá přečíst, čí bylo. Dostal jsem ho před lety na konferenci o inovacích, kam jsem se dostal jenom proto, že kolega onemocněl a lístek propadal. Stál jsem vzadu u termosky s kafem a na nic jsem se nezeptal. Odešel jsem s plátěnou taškou, ve který byl blok, propiska a tohle.

Ta konference mě napadla až včera, když vyšlo, jak si Česko v inovacích vede. Evropská komise vydává žebříček inovací a my jsme v něm zůstali devatenáctí ze sedmadvaceti, stejně jako loni. Kategorie se jmenuje umírnění inovátoři, je druhá nejnižší ze čtyř a sedíme v ní s Itálií, Portugalskem, Litvou, Řeckem a Maďarskem. Nejvíc spadly investice firem do výzkumu, o čtyřiatřicet procentních bodů za rok, což je největší pokles ze všech zemí unie. Nahoru šla jedna věc. Zavádění cloudu, od roku 2019 skoro o sto dvacet procent.

Sto dvacet procent, to jsem částečně já. Do roku 2019 jsem měl fotky a naskenovaný papíry na tomhle disku a na jednom dalším, dneska je mám v předplatným za sto čtyřicet devět korun měsíčně. Kde leží, nevím. Kamarád, co tomu rozumí víc než já, mi říkal, že asi v Irsku, a od tý doby si to tak představuju. Naše svatba a moje daňový přiznání někde u Dublinu, v hale, kterou jsem nikdy neviděl.

Ta zpráva má přes třicet ukazatelů ve čtyřech oblastech, tak jsem si je vzal a prošel je na sobě. Rizikový kapitál: nula, i když švagr jednou zvažoval, že dá dvacet tisíc do kamarádovy myčky aut. Podíl vysokoškolsky vzdělaných: padesát procent, protože jsme v bytě dva. Spolupráce výzkumu s firmami: soused ze čtvrtýho mi půjčuje vrtačku a já mu za to vybírám schránku. Silnou stránkou Česka je technologicky náročná výroba a u nás doma ji obstarává tlakovej hrnec.

Napsal jsem jim to. Zeptal jsem se, jestli se do žebříčku dá přihlásit domácnost zvlášť, když za tu zemi nemůže, a jestli by u nás šel ten hrnec započítat. Vrátilo se mi potvrzení s číslem případu, šestnáct znaků, písmena i čísla. Je to jediná věc, kterou jsem letos vyrobil a která má vlastní identifikátor.

Zkusil jsem i telefon. V menu jsem si vybral čtyřku a poslouchal osm vteřin hudby pořád dokola, a než to někdo zvedl, stihl jsem podle stejný tabulky ohodnotit i tu zprávu samotnou. Vyšla mi líp než my, hlavně ve financování. Zvedla to paní, která mi vysvětlila, že tohle není linka na inovace, a zeptala se, jestli mě má přepojit. Řekl jsem, že ne, že už mám číslo případu.

Flashdisk jsem nakonec zastrčil do počítače. Chtěl po mně, ať ho naformátuju. Jsou na něm dva gigabajty, jedna složka s programem tý konference a tři fotky sálu. Nechal jsem to být a dal ho zpátky do postranní kapsy. Je to jediná věc v tomhle bytě, která od roku 2019 nezdražila.