Očkovat mají smět i zubaři. Průkaz mám prázdný dvaadvacet let.

Očkovací průkaz držím v ruce od dvou odpoledne. Našel jsem ho v šuplíku s manuály, mezi návodem k myčce a klíčem od kola, které už nemám. Poslední zápis v něm je z roku 2004 a je psaný maminčiným písmem. S tím průkazem jdu do obchoďáku, protože tam mají lékárnu otevřenou i v neděli.

V lékárně se ptám, jestli mě můžou píchnout proti chřipce. Paní za pultem říká, že nemůžou, protože se to teprve projednává, a projednává se to až v pondělí. Novela má dovolit očkovat dospělé i lékárníkům, kteří projdou školením, a zubařům. Paní to školení má. Prodá mi kapky do nosu za sto devadesát a průkaz mi vrátí nepoužitý.

Podle průzkumu pacientských organizací uvedlo čtyřicet procent lidí, kteří očkování plánovali a nakonec nešli, že na to neměli čas. Čas mám. Je neděle, pět minut po druhé, a do zavíračky mi zbývají čtyři hodiny.

O patro níž je zubní pohotovost, hned vedle papírnictví. Ptám se sestry, jestli má službu zubař, protože zubaři jsou v tom návrhu taky. Službu má a za dvacet minut mě vezme.

V čekárně visí ceník bělení a já v něm hledám očkování. Loni se za čtyři říjnové víkendy nechalo v lékárnách v Praze, Brně a Ostravě naočkovat proti chřipce přes sedm set dospělých a třetina z nich byla na chřipce poprvé v životě. Já jsem poprvé v životě v zubní čekárně dobrovolně.

Zubař řekne, ať otevřu pusu, a já mu místo toho podám průkaz. Prolistuje ho, řekne, že tohle není jeho obor, a do pusy se mi podívá stejně. Objedná mě na hygienu na dvanáctého listopadu.

Na chodbě si na telefonu čtu, co k té novele řekl ministr zdravotnictví.

Přiblížilo se mi to o patro.

Před obchoďákem volám na infolinku pojišťovny. Automat nabídne pět možností a očkování mezi nimi není, tak mačkám pětku, ostatní dotazy. Pán na lince mi řekne, že chřipku píchá praktický lékař, a zeptá se, jestli k nějakému chodím. Chodím, jenom nevím kam. Slíbí, že mi pošle odkaz na seznam.

Esemeska přijde za dvě minuty. Odkaz chce přihlášení bankovní identitou, přihlásím se přes mobil a vypadne z toho devět adres. První z nich je ordinace v tom obchoďáku, ze kterého jsem právě vyšel, a má otevřeno v pondělí.

U informací uprostřed obchoďáku se ptám, jestli tu ordinaci mají mezi nájemci. Paní ji najde ve druhém patře, vedle drogerie. Řekne, že tam v neděli nikdo není, a nabídne mi, že ji může nechat vyhlásit. Vyhlásit ji nechci.

Vracím se do lékárny a ptám se paní, co ta lékárna bude k očkování potřebovat. Řekne školení, chladničku a místo, kde si člověk po píchnutí patnáct minut sedí. To místo mi ukáže. Je to židle u regálu s vatou a sedí na ní pán, který čeká na recept. Seděl tam, i když jsem přišel.