Zkusil jsem se nechat varovat rádiem a teď hraje pořád

Klečím za kuchyňskou linkou a hledám volnou zásuvku. Obě jsou za konvicí a obě obsazené, tak vytáhnu nabíječku od vrtačky a místo ní zapojím rádio. Je to černý kvádr za devět set korun, koupil jsem ho kvůli dvěma stanicím a pouštím na něm jednu.

Zapojuju ho zpátky proto, že se má samo zapnout, až bude zle. Český rozhlas v úterý představil systém krizového informování a má na něj dvaadvacet scénářů. Podle šéfa zpravodajství Ondřeje Suchana odvysílají první ověřenou informaci do třinácti minut od chvíle, kdy jim ji složky předají, a mimořádné vysílání rozjedou do čtyřiceti minut. Já od té linky vstávám dýl.

Vstávám a vzpomenu si, že minulý čtvrtek to zkoušeli naostro. O půl druhé pustili do veřejnoprávního multiplexu patnáct minut varovného signálu. Rádio, které to umí chytit, se má rozblikat, napsat na displej alarm a samo se přeladit na Radiožurnál. Byl jsem u toho. Stál jsem přesně tady, mazal si chleba a nestalo se vůbec nic.

Nestalo se nic proto, že tohle umí asi pětadvacet modelů rádií na světě, od zhruba deseti výrobců, a u nás se z nich prodává zlomek. Ten můj mezi ně nepatří, otočil jsem ho a na zadní straně hledal slovo, které jsem se ten den naučil. A i kdyby patřil, platí druhá podmínka, kterou jsem si přečetl až potom: aby se rádio zapnulo samo, musí být v pohotovostním režimu. Odpojené od dvou set třiceti voltů to nedokáže.

Zapojených věcí, co čekají, mám doma víc, než bych řekl. Televize se zapíná ve tři dvanáct ráno a stahuje si aktualizaci. Zjistil jsem to v červnu, když jsem šel pro vodu a obývák svítil modře. Nikdo jí to neřekl, dělá to sama a ve stejnou minutu.

Vysavač vyjíždí v úterý v deset. To jsem nastavil já, někdy na jaře, a podruhé jsem to v aplikaci nenašel. V úterý v deset jsem v práci, takže vysává prázdný byt a pak se vrátí do doku a napíše mi, že uklidil. Router se restartuje ve čtyři ráno a taky mi o tom pošle zprávu. Bývá to první věc, kterou si ráno přečtu.

Takových věcí napočítám na účtenku z drogerie devět. Deset i s bojlerem. Ani jedna z nich se nezapne proto, že by se něco stalo venku. Zapínají se kvůli aktualizaci, kvůli úterku a kvůli sobě.

Rádio chce opak. Chce, abych ho nechal zapojené, nesahal na vypínač a počkal, až bude co přerušit. Takže hraje. Tiše, jedna stanice, celý den, i když jsem v práci. Hlasitost mám na dvou, protože na jedné to neslyším a na třech to slyším.

V zásuvce za konvicí čeká rádio a nabíječka od vrtačky leží vedle něj na lince. Vrtačka je v kufříku pod postelí a ukazuje třicet procent. Až bude zle, budu vědět, co se děje, a nevyvrtám díru.